Slunečno, místy mlha

Ještě před pár měsíci bych jet nemohla, nebo respektive mohla a jela bych, protože nějaký kus mozku mi tam ještě zbyl, ale byla bych podrobena minimálně týdenním výčitkám, několika hádkám, následnému neodpovídání a mlčení. Několik dní by mě bylo špatně od žaludku, trápila bych se a a zamýšlela vlastně nad tím, že jsem jezdit neměla i přes to, že by to byl skvělý víkend jak pro mně, tak pro Matyáška...jenže takhle to tentokrát už být nemuselo a já jsem tak šťastná!...

Takže, když mi na facebooku vyskočila zpráva od Kláry, která dorazila na týden z Anglie, že jí ,,odpadl'' parťák na prodloužený víkend v Harrachově s prosbou ať jedeme s ní, tak bylo skoro rozhodnuto. Ze zvyku jsem na okamžik zapochybovala zda můžu jet, ale na víkend, kde máte krásný ubytování, jídlo (které nemusíte vařit) a bazén s vířivkou a to vše zcela grátis (uf, neslyšíte Horsta Fuchse?) by nejel jenom blázen. Tak mě čekalo přesunout a přeorganizovat pár věcí, ale když jsem měla už i hlídání pro Rigušku, bylo rozhodnuto a v sobotu dopoledne se vyráželo.


Při vzpomínce na léto, kdy jsme tu byli naposledy se mi udělalo v jednu chvíli nevolno (v hlavě mi probleskl flashback na pár hádek, únavu a celkové vyčerpání), kterých bylo za poslední měsíce na jednu mámu (holku) už moc. Díky celému víkendu a pár posledních dní jsem si uvědomila, že únava byla jen z malé části tím nočním kojením a vstáváním. Unavená byla především moje mysl a pohoda, která ve mně už jen dřímala.





Tím že dřímala hodně dlouho, tak je teď odpočatá a doprovází nás na každém kroku. Mám zase svou energii a myslím, že ji pozitivně vnímá hlavně to moje Štěstí, které má energie na rozdávání <3.


Harrachov nás přivítal sluníčkem a krásně barevnými hřebeny hor. Podle předpovědi to byl poslední teplý víkend v říjnu (zřejmě i v roce). V sobotu nás sluníčko těšilo až do večera a i když v neděli s námi trošku laškovalo, my se nedali. Kdo by totiž odolal nedělnímu výšlapu na Ještěd v takovéhle krásné mlze? Auto jsme nechali těsně před cílem, takže jsme před sebou měli bezmála 1km a cestou jsme se zasmáli úchvatnému výhledu i pánovi, který si hrál na léto (sorryjako ale na kraťasy a tričko to vážně už není, pane).





Nám mrzly packy a záviděly jsme (jako vždy) tomu malému lenochodovi v kočárku, který byl spokojený, vysmátý a mlha mu vůbec nevadila, hlavně že se vezl a neustále něco přikusoval. Matyáška nerozhodí vážně žádné počasí ani maras:-).

Směje se nám očima :-D

Odpoledne se nám vyjasnilo a další naší zastávkou byly Mumlavské vodopády, které jsem tentokrát konečně viděla. Když máte dítě jako je to moje, tím míním že se mu chce chodit tak 2 minuty denně, tak je výhoda jet na dovolenou s bezdětnou kamarádkou - ráda pomůže a vy si večer nepřipadáte jako orangutanka s vytahanýma rukama.



V létě tu byly davy turistů, ale tentokrát jsme šli cestou, po krásně zabarveném listí a bahnitou cestou, až na pár horských nadšenců, skoro sami.


Vodopády mám od mala ráda a když se spojí s podzimní krásou a vůní, mám je ještě radši.



Každý den jsme zakončili v bazénu, vířivce, sauně a dobrou večeří.





A tak jsem se vrátila na místo, kde jsem si před necelým půl rokem, shodou všelijakých okolností, řekla DOST a rozhodla se zase žít a být normální, šťastná a svá.

Svým způsobem svobodná (hlavně myslí) a užívat si života a věcí, které nám přináší.