Pokud nejste zastánci klasických dovolených a hledáte dobrodružství (a v nohách unesete spooousty kilometrů), tak se možná inspirujete dalekou cestou mojí kamarádky Alenky. Je to moje spřízněná duše a asi nejhodnější člověk na světe. Na návštěvu přijede většinou s tím nejlepším koláčem a mně tak milovaným, sarkastickým humorem. Tentokrát pro mě měla navíc hodně zážitků a krásných fotek.
A jelikož vás mám ráda a Alenka taky:-), tak pro vás dnes píše ona, dá vám nahlédnout do fotoalba i svého (ztraceného) deníku...
Co mě přivedlo k této cestě? Asi před rokem mi moje kamarádka Helena, přezdívaná už od školy Hanička, řekla, abych se podívala na film Pouť, že je podobný filmu Divočina, do kterého jsme se obě zamilovaly… tady jsem poprvé zjistila, že existuje něco jako Svatojakubská cesta. Od té doby jsem se o ni nijak nezajímala, až do doby, kdy se mě Hanička zeptala, jestli bych nešla s ní… Většinou se pro všechno okamžitě nadchnu, takže mi rozhodování trvalo asi 10 minut. A když mi přítel přislíbil, že se po dobu mé nepřítomnosti postará o můj zvěřinec, měla jsem jasno.
Na tuto pouť se ročně vydává tisíce lidí, a to z různých důvodů…nejen z toho prapůvodního, který byl náboženský, cílem cesty je totiž katedrála v Santiagu de Compostela, kde jsou uloženy ostatky jednoho z dvanácti apoštolů, sv. Jakuba, ale i z dalších méně vznešených důvodů, třeba že se chcete odpoutat od starostí běžného života, schovat se na chvíli před stereotypem či policií :) nebo si ve svém nitru vyřešit své problémy, starosti, bolesti a trápení. Je fakt, že na přemýšlení je na cestě spoustu času, když celé dny jen pochodujete a kocháte se okolím, tak i mně běželo hlavou spoustu myšlenek, tomu se neubráníte, i když můj důvod byl jediný, nevšední zážitek z nevšední dovolené… a to se mi splnilo na 200%. Člověk na konci zjistí, že cesta samotná je cílem této pouti a ne katedrála a certifikát. Ujasníte si, co a kdo je pro vás důležitý. Věci, které vám doma připadají běžné a všední, jsou tady nějak vzácnější. Denně totiž řešíte základní potřeby jako kde budete spát a co budete jíst, ne že by bylo jídlo těžko k sehnání, nejdete pustinou, ale přeci jen jste v cizí zemi a když je člověk vyčerpaný z celodenní chůze, jde to hůř :). A co si budeme povídat, jazyková bariéra tu funguje výborně, hlavně ve Španělsku lidé dělají, že vám vůbec nerozumí, např. při objednávce two coffee, narazíte na překladatelský oříšek a obsluha nechápavě kroutí hlavou, dokud jim neřeknete dos café... (najdi 10 rozdílů), tak si dokážete představit, tu komplikovanou situaci, když si chcete objednat i něco k jídlu :) Samozřejmě je to trochu nadsázka. Naopak v Portugalsku se nám lidé zdáli přeochotní a horliví, aby nám mohli s něčím pomoct. A anglicky tady mluvili všichni, snad i racci...
Já se můžu jen podělit o své zkušenosti a pár zážitků… z Caminho Portugues da Costa neboli pobřežní cesty, kterou jsme si jako jednu ze tří portugalských tratí vybraly my s Haničkou. Oficiálně 280km, podle našich měření, pár blouděníček (nikdo nejsme dokonalí), 292km - za 13 dní.
Naše cesta začínala v druhém, po Lisabonu, největším městě Portugalska v Portu (pokud přiletíte večer, tak doporučuju zajistit si ubytování, normálního člověka to asi napadne, ale my jsme skončily v místním parku využívaném jako útočiště pro zatoulané kočky a bezdomovce...my samozřejmě patříme do té skupiny koček), u katedrály Sé, ve které jsme si za 2€ pořídily tzv. Credenciál neboli průkaz poutníka.
 |
| Katedrála Sé |
 |
Credencial
|
Do něj musíte každý den sehnat minimálně dvě razítka z oblasti, kterou procházíte. Nejen že vám v Santiagu po jeho předložení vystaví certifikát,
 |
| certifikát |
že jste cestu absolvovali, ale díky tomuto dokladu vás i nechají spát v poutnických ubytovnách tzv. albergue, pokud přijdete včas a nejsou ještě obsazené jinak hledáte dál a spíte třeba i pod širákem, v kempech a kdo má dostatek financí, tak v penzionech. Razítka cestou sbíráte právě na těchto ubytovnách, v kostelích nebo i některých barech. To je někdy celkem náročné, protože ne všechny kostely jsou otevřené a když už jsou otevřené, tak tam nikdo není…jen někde mají razítka volně k dispozici. Ale na to si každý cestou přijde časem sám, kde razítko ulovit... Kdyby bylo všechno jednoduché, nebylo by to tak dobrodružné :).
Cca 25km od Porta, v městečku Facho, na nás čekal ten nejkrásnější pohled. První pohled, na Atlantický oceán. Ten pocit štěstí a svobody byl prostě jedinečný. Prvních 8 dní jsme šly podél nebo téměř podél tohoto skvostu. Když se někdy značená oficiální cesta vydala, na náš vkus, příliš daleko od něj, vydaly jsme se po vlastní cestě, ale souběžné s tou značenou, abychom si ho užily co nejvíc. Bylo nám líto, když jsme musely jít rozpáleným městem nebo vesnicí a na dohled byl oceán... ale občas nebylo zbytí... Čím blíž k Santiagu, tím se nám oceán vzdaloval a ve španělské Ramallose se nám z dohledu ztratil úplně a cesta se nemilosrdně stočila do vnitrozemí... I tahle cesta měla samozřejmě něco do sebe, ale pro nás, pro obyvatelky země bez moře, byl ten začátek mnohem krásnější... Tady bohužel začala i neskutečná vedra, cca 35 až 40 stupňů ve stínu, takže se šlo mnohem hůř a krosny, kterých jsme si před tím ani moc "nevšímaly", i když měly kolem 13 kg, jakoby ještě ztěžkly. Vstávaly jsme proto denně ve 4h ráno, abychom dopoledne ušly co nejvíc, odpoledne už to nešlo. A to ani nemluvím o... no jak bych to řekla... no zkrátka jsme moc nevoněly...i když jsme princezny... Představte si pak, když se sejde 30 až 50 takových princezen v jedné místnosti, což je v ubytovnách běžný počet, hlavně v těch, které jsou už cca v okruhu 100km od Santiaga. Nejlépe popsala tento zápach Hanička, když jednoho večera v albergue, kde jsem poprvé špunty místo do uší použila do nosu, prohlásila: "už vím jak to tu smrdí, to je jako květák a ponožka" :) Je to holt cesta plná utrpení :) a to nemluvím o mnoha puchýřích, které, řekla bych, se nevyhnou nikomu a o křečích do míst na těle,o kterých do té doby ani netušíte, že existují... Ale i tak to stojí za to...vážně :) Nakonec zůstanou jen ty hezké vzpomínky...
Ještě bych chtěla zmínit, že pokud se člověk na pouť nevydává sám a takových poutníků je hodně a poutnic dokonce ještě víc, tedy alespoň těch, které jsme potkávaly my, tak je myslím hodně důležité s kým jdete, ne-li nejdůležitější. Jsem neskutečně ráda, že jsem šla právě s Haničkou. Jsme naladěné na stejnou vlnu a pokud nemáme na věc zrovna stejný názor, tak se dokážeme domluvit a dělat kompromisy, respektovat se. A až na jednu malilililinkatou asi půl hodinovou krizičku, která byla způsobená pouze hladem a vyčerpáním, což je tady každou chvíli, tak byla naše cesta tou nejpohodovější a nejzábavnější, kterou jsem kdy zažila a za to vděčím právě jí. Kdybyste měli trávit skoro 3 týdny s někým, s kým se neshodnete nebo nedomluvíte, byla by cesta o to náročnější a vzhledem k velké fyzické i psychické námaze asi i nesnesitelná. Takže vybírejte pečlivě :)
Jak jsem už psala na začátku: "cesta je cíl" , tedy alespoň pro mě, ne katedrála, i když pro věřící samozřejmě ano a nechci to nijak zlehčovat a i mně se katedrála i slavná poutnická mše s proslulým obřím kadidlem líbila, ale to pravé zadostiučinění bylo pro mě právě to, že si člověk dokáže, že něco takového vůbec dokáže :) Opravdu, i když se to nezdá, o sobě zjistíte dost zásadních věcí.
O detailech cesty a praktické a užitečné rady jak se sbalit apod. už psalo mraky lidí, tak se nezlobte, že toho tady moc nenajdete :)
Přihodím jen jedno malé moudro z cesty, které nám ale neskutečně pomohlo:
"Když není cesta dobře značená a vy máte pochybnosti, jděte rovně!"
No a protože jsem si cestou psala deník, který jsem bohužel v předposlední den, kdy jsme se vrátily, na ušetřené dva dny, k oceánu do Facha zregenerovat vše zdegenerované, ztratila, což jsem, přiznávám se, obrečela...chtěla bych se s vámi postupně podělit alespoň o 3 dny, které se z něj zachovaly. Opět díky Haničce, která mě přesvědčila, ať jí je nadiktuju, že je bude sdílet na facebooku.
Úryvky z cestovního deníku, den 3:
Z kempu Vila Cha vycházíme kolem 8h. Těšíme se na cestu kolem oceánu. Po pár metrech začíná stezka po dřevěných lávkách, přes úžasné písečné pláže. Hned sundavám boty a skáču do písku, je to boží pocit! Hanička vzhledem k puchýřům bohužel nemůže. Pár fotek a rychle se vydat na cestu...Po pár metrech opět pár fotek...a tak to jde celý den. Strašně se couráme, nemůžeme se oceánu nabažit, je to tak úžasný pohled. Fouká silný vítr, asi někdy v tuhle dobu začíná neskutečné pouto a láska mezi Haničkou a jejím šátkem, bude to na celý život, zůstane mu věrná...její trápení s vlasy navždy mizí...V městečku Villa do Conde konečně získáváme první razítko do kredence. Jen co jsme je před místním kostelem vyndaly z krosen, přiběhl pán, ukázal nás druhému pánovi, který byl evidentně místní kněz. Ten nás zavedl do "zákulisí" kostela a bylo to. Pokračujeme v cestě, sice jsme skoro nic neušly, cca 10 km, ale sluníčko a vítr nás unavili. Stavíme v hospůdce na oběd, dáme si rybu, jejíž jméno nám zůstává utajeno, pár piv a míříme k Povoa de Varzim. Ve městě se u přechodu ptám pána na cestu k albergue, neví, nicméně nás vede ke kostelu, vyběhne dovnitř a přináší cenné informace o našem ubytování. Místo toho, aby nám ukázal směr, jak by to udělal každý Čech, dovedl nás přímo na místo určení a předal nás "recepčnímu". V pokoji byly dvě palandy a dvě peregriny, které obsadily spodní postele, takže mě čeká noc hrůzy. Nakonec jsem to zvládla i se svým strachem z výšek, alespoň se z obyčejné cesty na WC stalo adrenalinové dobrodružství...Hned jak jsme se ubytovaly,vyrazily jsme ven, s lahví vína a pár, po cestě zakoupenými dobrotami. Na nádherné pláži jsme si vyhlídly modro-bíle pruhovaný stánek proti slunci a hlavně větru, který pořád silně foukal. Rozbily jsme tábor, otevřely láhev vína, nakrájely rajčata, příšerně solené ryby a citron (v domnění, že je sladší než u nás...nebyl) a užívaly si asi 20ti minutovou pohodu, než nám před stánkem začaly nervózně podupávat dvě Portugalky s děckem. Pojaly jsme podezření, že mají zálusk na "náš" přístřešek, ale to by nám přece něco řekly? Místo toho nás jen probodávaly pohledem. Po chvíli mladší z nich zmizela...Hanička sledovala situaci a následně zavelela k ústupu. Řítil se na nás rozsupený Portugalec a z jeho gest a křiku se dalo usuzovat, že se k nám nejde připojit...Rychle jsme vše posbíraly a přesunuly se na volnou pláž, kde bylo ještě mnohem lépe. Po dalších 2 hodinách pohody jsme zjistily, že nutně musíme jíst mořské plody...Na internetu jsme našly odpovídající restauraci a vyrazily k ní. Byla jen pár metrů od pláže a na cestě do albergue, ideální! Sice jsme svým vzezřením a oblečením, které jsme pro tuto noc měly mít zároveň i jako pyžamo, úplně nezapadly, ale to nám v tu chvíli v ničem nebránilo. S pomocí google překladače jsme si poručily lulos alias kalamáry,
k tomu pár pivek... Přinesli i olivy a pražené sardinky jako předkrm, což dělali skoro všude, ale tentokrát ho chtěli i zaplatit. A my jsme si užívaly... Byl to krásný den i večer. Zaplatily jsme už méně krásných 32 Eur a šly k ubytovně. U dveří jsme ale zjistily, že klíče, které jsme obdržely, do dveří vůbec nepasují...Někde se stala chyba...Panika...Oběma nám v hlavách běžely hrůzostrašné scénáře o noci v ulicích...Hanička nelení a buší o stošest na prosklené dveře.V ubytovně ztichlé tmou se nic nezměnilo. Další záchvat paniky a bušení už přivolalo uklízečku, která právě gruntovala chodby po zaprášených botách poutníků. Beze slova otevřela a pokračovala v práci. Za to my procházely klanějíc se a líbajíc jí ruce od saponátu...Zachránila nám život nebo alespoň noc strávenou na místní policii, což byl jeden z mých scénářů. Po sprše v úplně ledové vodě-to jsem mohla rovnou skočit do Atlantiku, pár zprávách domu, usínáme ve větší výšce, než bychom si přály, s o patro níž vzlykající německou poutnicí (jak říkáme s Haničkou "kinder buenou")...nikdy se asi nedozvíme, co se jí přihodilo...
Zapisky ze 4 dne:
Ráno vyrážíme... Už ani nevím přesně v kolik, cca v 8h. Ufňukaná cizinka ještě spí, ta druhá je fuč. Asi po 500 metrech stavíme na kafe a toust se šunkou a sýrem, připálený, asi jsme jim připadaly málo krásné! Hned za restaurací (které tady mimochodem otevírají už v 8h ráno) začínají opět dřevěné můstky. Jdeme po nádherném pobřeží, obří vlny se tříští o skály, fouká silný vítr a my s Haničkou využíváme příležitosti a sušíme vyprané nedoschnuté prádlo (bohužel spodní) všude kde se dá... zavěšené na krosně, já v každé ruce kalhotky. Po hodině sušení zjišťujeme, že při 80% vlhkosti vzduchu to bude oříšek (spíše ořech). Všude podél lávek místní suší z moře vytažené řasy (možná by nám mohli prozradit postup, evidentně se jim to daří lépe než nám), někteří ještě postaru ručně, jiní za pomoci techniky. Je zvláštní vidět u oceánu traktor.
Ha, stánek s pivem, jdeme se občerstvit...Mají tady výborné pivo. Je tu nástěnka z rybářské sítě, na kterou si kolemjdoucí kinder buena můžou zavěsit mušličku, které jsou tu k dispozici. Napsat na ní nějaký vzkaz, moudro nebo jen informaci, že tu byli. I my jsme si jednu pověsily. Přiskočila k nám barmanka a fotila nás u nástěnky. Mám novou kámošku na FB-Saozitu Rosu. Za chvíli se cesta stáčí od oceánu do vnitrozemí. Začíná tu jakási zemědělská oblast, samé skleníky a polička. Bohužel tady začínají i silnice z dlažebních kostek a kočičích hlav (jak Hanička říká "kočičince"), je to strašně nepříjemný povrch. Jdeme po nich nekonečně dlouhé, sluncem rozžhavené kilometry. Máme hlad a na značené trase široko daleko žádná možnost občerstvení. Rozhodneme se sejít z cesty a vymyslet si svou vlastní, nic lepšího jsme udělat nemohly...Asi po kilometru vlezeme na zahrádku u první hospody. Dáme si pivko a trochu předimenzovaný oběd. Kdo mohl tušit, že dávají porce jak pro tři lidi, takže máme každá nálož, já chobotnice, Hanička mořského ďasa, obří hromadu hranolek a salátu. A to jsme si k tomu každá daly ještě salada mista (míchaný salát), naštěstí se přeslechl a přinesl jen jeden...Pokračujeme přes trh s ovocem a zeleninou, neodoláme a pár neznámých i známých kousků si nakoupíme. Jsme v Apulii...a vracíme se k pobřeží, ale takovou nádheru uvidíme poprvé, rozbouřené moře, vlny tříštící se o skály a valící se na bílé písečné pláže, a to je pohled pro bohy! Na obloze není ani mráček. Obě nás napadá stejná myšlenka, dojít do Faa bosky po pláži. Hanička obětuje zdraví svých chodidel a i s puchýři se vydává na nezapomenutelnou cestu, tu nejkrásnější z celé naší poutě...Jdeme tudy cca 2km,ale je to tak osvobozující. Necháme si oceánem omývat bosé nohy, fotíme každou vlnu, každé zrnko písku...nemůžeme se vynadívat...Velmi nerady obouváme boty a míříme k Fau, kde jak doufáme seženeme nocleh v campismu. Bohužel se nezadařilo. Pán nás odkazuje na místní albergue. Cestou k němu, asi 2km, přikoupíme k zásobám ovoce, láhev vína, sýr apod. Do ubytovny přicházíme kolem půl 20h. Což je bohužel pozdě. Bylo plno. Naštěstí jsou Portugalci opravdu nevídaně ochotní, a tak nám slečna recepční zajistí ubytování u své kamarádky, paní Filomény. Měla na nás čekat o pár uliček dál. Když jsme se na místo určení dobelhaly, Filoména jen mlčky pokynula a gestem naznačila, že ji máme následovat. Šourala se před námi k podezřelému domu...Naše fanazie nás rázem přenesla do Godrikova dolu a z Filomény se stala Batylda Bagshotová...Naštěstí to dopadlo, narozdíl od scény z Harryho Pottera, mnohem lépe. Sice nás noc v zatuchlém domě stála 25 Eur, ale nikdy jindy bychom neměly příležitost zjistit, jak Portugalci skutečně žijí a co se skrývá za věčně zataženými roletami místních domů...
Ha, stánek s pivem, jdeme se občerstvit...Mají tady výborné pivo. Je tu nástěnka z rybářské sítě, na kterou si kolemjdoucí kinder buena můžou zavěsit mušličku, které jsou tu k dispozici. Napsat na ní nějaký vzkaz, moudro nebo jen informaci, že tu byli. I my jsme si jednu pověsily. Přiskočila k nám barmanka a fotila nás u nástěnky. Mám novou kámošku na FB-Saozitu Rosu. Za chvíli se cesta stáčí od oceánu do vnitrozemí. Začíná tu jakási zemědělská oblast, samé skleníky a polička. Bohužel tady začínají i silnice z dlažebních kostek a kočičích hlav (jak Hanička říká "kočičince"), je to strašně nepříjemný povrch. Jdeme po nich nekonečně dlouhé, sluncem rozžhavené kilometry. Máme hlad a na značené trase široko daleko žádná možnost občerstvení. Rozhodneme se sejít z cesty a vymyslet si svou vlastní, nic lepšího jsme udělat nemohly...Asi po kilometru vlezeme na zahrádku u první hospody. Dáme si pivko a trochu předimenzovaný oběd. Kdo mohl tušit, že dávají porce jak pro tři lidi, takže máme každá nálož, já chobotnice, Hanička mořského ďasa, obří hromadu hranolek a salátu. A to jsme si k tomu každá daly ještě salada mista (míchaný salát), naštěstí se přeslechl a přinesl jen jeden...Pokračujeme přes trh s ovocem a zeleninou, neodoláme a pár neznámých i známých kousků si nakoupíme. Jsme v Apulii...a vracíme se k pobřeží, ale takovou nádheru uvidíme poprvé, rozbouřené moře, vlny tříštící se o skály a valící se na bílé písečné pláže, a to je pohled pro bohy! Na obloze není ani mráček. Obě nás napadá stejná myšlenka, dojít do Faa bosky po pláži. Hanička obětuje zdraví svých chodidel a i s puchýři se vydává na nezapomenutelnou cestu, tu nejkrásnější z celé naší poutě...Jdeme tudy cca 2km,ale je to tak osvobozující. Necháme si oceánem omývat bosé nohy, fotíme každou vlnu, každé zrnko písku...nemůžeme se vynadívat...Velmi nerady obouváme boty a míříme k Fau, kde jak doufáme seženeme nocleh v campismu. Bohužel se nezadařilo. Pán nás odkazuje na místní albergue. Cestou k němu, asi 2km, přikoupíme k zásobám ovoce, láhev vína, sýr apod. Do ubytovny přicházíme kolem půl 20h. Což je bohužel pozdě. Bylo plno. Naštěstí jsou Portugalci opravdu nevídaně ochotní, a tak nám slečna recepční zajistí ubytování u své kamarádky, paní Filomény. Měla na nás čekat o pár uliček dál. Když jsme se na místo určení dobelhaly, Filoména jen mlčky pokynula a gestem naznačila, že ji máme následovat. Šourala se před námi k podezřelému domu...Naše fanazie nás rázem přenesla do Godrikova dolu a z Filomény se stala Batylda Bagshotová...Naštěstí to dopadlo, narozdíl od scény z Harryho Pottera, mnohem lépe. Sice nás noc v zatuchlém domě stála 25 Eur, ale nikdy jindy bychom neměly příležitost zjistit, jak Portugalci skutečně žijí a co se skrývá za věčně zataženými roletami místních domů...
Sprcha, vyprat prádlo, které do rána opět neuschne, "mejdan", začínám psát deník. Jo a málem bych zapomněla, chůze po pláži měla následky, nejen, že má Hanička puchýře plné písku, ale i já mám v chodidlech zabodaná zrníčka písku. A mám první 3 puchýře. Už se nedivím, že u nás k armádě nikdo dobrovolně nechce. Jdu v ponožkách testovaných a vyvinutých pro armádu a je to peklo...Když navlhnou, tak se asi o číslo zvětší. A všichni víme, co udělá taková shrnutá ponožka v botě s nohou...A kdo to neví a chce to zjistit, ať si koupí armádní ponožky (pozor spoiler) a spoustu náplastí na puchýře. Před spaním jdeme před dům, Hanička na cígo.
Venku to ještě žije, je páteční půlnoc a Portugalci slaví konec týdne...Přichází Alfrédo (nebo-li, už po zbytek cesty, jakýkoliv toulavý pes). Hanička se k němu s láskou vrhá a než dokouří cigaretu, stává se z veselého psíka, sentimentální, pomalu se pohybující, skoro spící uzlíček psích nervů a pomalu mizí ve tmě... Ráno se s Alfrédem setkáváme znovu...dělá, že nás nezná...
Den 5:
Asi někdy v těchto dnech...už se mi to slévá...jsme s Haničkou zjistily, proč nám tady nikdo nerozumí...A my se tak snažíme používat všechny španělské výrazy a fráze, co jsme se před cestou naučily...aha, my jsme v Portugalsku...no nic, popojedem...Nicméně babylonské zmatení jazyků nás provází celou poutí. Když už konečně víme, v jakéže zemi to jsme, nejsme schopny si tuto řeč zapamatovat...Komolíme co se dá...Naše pozdravy místních jsou pestré a originální, výrazy díku pokaždé jiné. Až když, o par dní později, přecházíme do Španělska a hovoříme již plynně portugalsky, začíná vše nanovo. Španělská slovíčka se nám mezitím vytratila, takže přichází na řadu pantomima. Bohužel, na rozdíl od Portugalska, kde mluví anglicky každý vrátný, každá uklízečka, tak ve Španělsku si anglicky neobjednáte ani kafe...Coffe vs. cafe, prostě vám nebudou rozumět, i kdyby přesně věděli, co říkáte. Nejste španělé a tím to pro ně končí. Tak, kde jsme to byly...A, ve Fau u Filomény...a jde se dál. Zprvu procházíme pár městečky. V jednom z nich potkáváme starší manželský pár, asi z Austrálie, s kterým se budeme míjet až do konce. Jsou to ale čiperové. V Esposende spatříme, a ne naposledy, jak se místní, něčím, co připomíná naše vidle, hrabou podél vyschlého pobřeží, v opravdu smradlavém bahně.
Vytahují z něj jakési škeble a zřejmě ještě za čerstva jimi zásobují místní restaurace. Stejně jako u nás, je lepší neznat původ vepřového řízku, ze kterého bahna pochází, tak to stejně platí tady. Zacházíme do porostu, které připomínají naše lesy , s tím rozdílem, že většinu zdejší flory známe spíše z květináčů českých obýváků. Různé druhy fikusů a eukalyptů...jak krásně to tu voní... Menší blouděníčko, ale v přírodě nás to nevyvede natolik z míry, jako v rozpáleném městě, ze kterého chceme většinou co nejrychleji zmizet. A jsme u krásného potoka, přejdeme kamennou lávku, vyhledáme kámen, ze kterého si můžeme ráchat bosé a unavené nohy. Hmmm, teplejší než Atlantik, křeče z chladu, ne po 1, ale až po 2 minutách. Ale i tak je to příjemné a osvěžující. Po lávce přichází poutnice. Přisedne k potoku, zapálí si cigaretu, ale není tak odvážná a svobodomyslná jako my a zouvá se jen do ponožek. Zjišťujeme, že je to němka, která ještě neví, kde bude dnes spát...nevěděly jsme, jestli to zmiňuje proto, aby byla naše další cesta společná, nicméně odchází dřív. Zřejmě psychicky nevydržela zdržováni, což umíme nejlépe...svačinka, cigárko, ošetření puchýřů apod. Hanička se zbytek cesty trápí nad osudem nebohé němky, která neví kde složit hlavu (o pár dní později se s ní ještě setkáváme-žije). Přicházíme opět na rozpálené silnice a tady cesta neubíhá. Začínáme být vysílené a bíží se večer. Přehodnotíme trasu, podle průvodce je albergue cca 15 km směrem doprava, podle googlu je campismo (dokonce 2 vedle sebe), jen 8 km vlevo. Hlad a únava nás stáčí doleva. Ještě než vyrážíme, Hanička se v hledáčku foťáku přesvědčuje, zda to, co se nám zdá být restaurací, asi 500m, není jen fatamorgána...Je třeba zvážit každý krok navíc, není čas na hrdinství. Objednáváme, již tradičně 2 pivka a chopíme se jídelního lístku a překladače. Protože jsme, na hřebík na desku ani na papeže, kterého mimo neděli podávají i v zimě (až se vrátím domů, sepíšu stížnost na google překladač), neměly chuť, daly jsme si něco, co připomínalo hamburger. Po válečné poradě, která měla spíš rozhodnout o naší rychlosti, než o směru cesty, jsme ještě zakoupily zmrzlinu, která se roztekla dřív, než začala být osvěžující a jdeme....Moment! Obchod s vínem, co když už nebude příležitost? 2 láhve, a už opravdu jdeme...a levá a pravá, levá, pravá....naše rychlost nezná mezí...až do určité doby...Energie načerpaná z hamburgeru a piva právě došla...Nekončící silnice. Puchýře jsou s každým krokem cítit víc a víc...Konečně je první kemp na dohled, poslední metry jsou nekonečné...Vrátný mluví jen francouzsky. Pochopíme, že žádné stany, bungalovy apod., k pronájmu nemá. A jestli v tech krosnách nemáme svůj vlastní karavan, tak máme smůlu...Ale že prý vedle, v kempu Orbitus, mají bungalovy...Chvilkové nadšení, že snad budeme mít kde složit hlavu. Do Orbitusu dojdeme skoro po rukou, puchýře nás tak bolí, že místo spaní, chceme zemřít... Opíráme se o hůlky tak silně, že máme ráno namožená i zápěstí. Blížíme se k Orbitisu. Od prvního kempu Inatel je to cca 1,9 km (pro nas 10km). Okolo se prohánějí luxusní karavany, voňaví lidé (ale to jsou na téhle cestě, kromě nás všichni). Začínáme mít pochybnosti...a bohužel oprávněné. U brány stojí arogantní vrátný s cigárem v hubě. Snažíme se mu posunky a všelijak jinak vysvětlit, že bychom rády přespaly. No nic, asi moc smrdíme, no dobře ne asi, smrdíme. Ale i tak, byli zlí, víc než si zasloužíme. Odbelháme se k pobřeží. Tady spat nemůžeme, strašně fouká a je zima. Skácíme se k zemi u cyklostezky, téměř vybité telefony, okousané od mravenců se snažíme najít ubytování. Nejbližší, né nejlevnější, je 3 km, to už v žádném případě nezvládneme. Je 21 h. Vracíme se asi 2km do lesa, přes který jsme do Viana do Costelo přišly. Míjíme první kemp...Hanička se brání, bojí se ostudy, ale přesvědčím ji, že zkusíme přemluvit hodnějšího z dnešních vrátných, že přespíme pod širákem a zaplatíme za stan...Podařilo se. Za 11,85 Eur a po největší byrokracii...No, nicméně šťastné, že nás tu nechá a že je tu sprcha a záchody a my nejsme samy v lese. Najdeme si krásné místo v dolíku, kde nefouká.
Horko těžko ukecávám Haničku, ze musí jít spát beze sprchy, aby v noci neumrzla. Po 2 lahvích vína, které nám několik kilometrů ztěžovaly život a teď naopak...usínáme (Hanička se slzami v očích, ráda by se osprchovala...).
Takže na závěr...jak se zdravíme my, vysloužilí poutníci :)
Bom Caminho (portugalsky)
Buen Camino (španělsky)
Šťastnou cestu (česky)
Dobrou šachtu (jak nás zdravil jeden pouliční prodejce suvenýrů)
Dobrý způsob jak ( jak by řekl Google překladač)
Porto
 |
| spaní v parku pod širákem s kočkami a bezdomovcem |
Facho - poprvé u Atlantického oceánu
Cesty jsou značené různě, když ne hřebenatkou, tzv. mušlí sv. Jakuba, tak třeba jen šipkou nastříkanou žlutým sprejem.
 |
| Naše první ubytovna v Povoa de Varzim |
 |
| na pláži v Povoa de Varzim, byli racci velcí jako psi! |
 |
| teprve třetí den a už se ke slovu hlásí stesk |
Trocha místní flóry
  |
 |
opuncie |
 |
| agave |
 |
citrónovník |
 | ||
bougainvillea
|
A trocha místní fauny :)
Krásné pláže v Apúlii... neodoláme a jdeme bosé...
 |
| jako na sjezdovce |
 |
U Filomény - zatuchlina číhá v každém koutu  
Jedna z nejkrásnějších ubytoven, ve které jsme strávily noc... Albergue Casa do Sardao v Carreco
 
piknik u albergue s výhledem na místní zvěřinec :)
  |
Každý správný peregrino (poutník) má na krosně svatojakubskou mušli.
Začátek španělské Galície... první den nám pršelo, poprvé a naposledy.
 |
pekařův učeň :) |
¨
 |
| po tomhle pivu to chodí samo... má cca 7% alkoholu :) |
Sýpka - téměř na každé galicijské zahradě...
Symboly této pouti - poutnická hůl, tykve na vodu a tradiční mušle sv. Jakuba
 |
| předměstí Santiaga |
 |
Katedrála v Santiagu de Compostela je už několik let v rekonstrukci a bohužel hlavní vchod je uzavřený    Při slavné poutnické mši je potřeba k rozhoupání obřího kadidla, naplněného 40kg uhlí, 7 lidí   
zlatá socha sv. Jakuba
a jeho ostatky v kryptě pod katedrálou
|
Hostina v restauraci v Santiagu de Compostela, na oslavu - konečně svatojakubská mušle... lahůdka.
Papričky ala Padrón, specialita ze stejnojmenného městečka, kterým jsme také procházely.
Pulpo - chobotnice, moje nejoblíbenější jídlo.
Lulos a gambas na šikmé ploše - specialita Google překladače :)
neboli sepie a krevety na špízu.
Tady jsem byly dva dny ubytované v Santiagu (bohužel za 20 Eur na noc),
uvízly jsme tu o den déle kvůli místní stávce autobusů.
A konečně karavan pro peregriny :) naše první a poslední dvě noci ve Fachu. Sice malinký, ale poprvé když jsme neměly kde spát a ubytovali nás v něm jen za 10 euro
na noc, tak jsme byly vděčné, nebylo v něm pohodlné spaní, ale na poslední dvě noci jsme se do něj s nostalgií a s radostí zase dobrovolně vrátily.
Na poslední dva dny zpět v Portugalsku... veget u oceánu.
Tak co, byla by taková "dovolená" pro vás, nebo si raději zalenošíte? Já jsem byla cestou fascinovaná a holky, no uznejte sami, mají krásný zážitky a na co vzpomínat.
Mějte se krásně!
Vaše Alenka a
0 komentářů:
Okomentovat
Jste skvělí! Děkuju za Vaše komentáře ♥