Všude začínají lítat bacily a mně taky jeden bacil. Bojuji s ním jak se dá, citrón, zázvor, čaj, paralen, repete...ale zatím bez úspěchu, naopak. Možná jsem mu trošku pomohla tím, že jsem neustále v jednom kole. Proto je na čase zpomalit a dohnat pár restů. Tudíž, moji milí, zasedám k nominaci, kterou na mně nachystala Adéla z blogu Obrazem blog. Tak mám pro vás dnes takovou ,,srandu''.  Ráda bych si pak v komentářích přečetla i vaše odpovědi, abych se dozvěděla i já, něco o vás:-).

Dneska jsem procházela různé obchůdky a obchody a můžu vám říct, že už na mně ty Vánoce lezou:-). Zatím né moc...ovšem já nikdy nepropadám panice ani davovému nakupovacímu šílenství, já si radši vše pokoupím hezky dopředu (myslím tak 23.12) a se všemi těmi krásně voňavými a naducanými taškami si sednu, nožku na nožku, tiše v kavárně a v rytmu vánoční kavárenské hudby, za občasného prohrabování, si dám nějaký strašně dobrý, přeslazený vánoční kafe. Po několika hodinovém bloumání obchody, kdy mi nic do očka nepadlo, jsem si dala alespoň vánoční zmrzlinu (příchuť vanilkové rohlíčky, mňam). 

Včera nám trochu nasněžilo. Byl to ten krásnej první sníh, kdy máte náladu jít ven a chytat ty velký (možná se spíš velký po té delší době tepla zdají) a já si vždycky vzpomenu na tu scénu z Bridget Jones, jak Bridget běží za Marcem, jenom v bombardákách a kabátu... Nemám bombarďáky a kabát, jsem docela navlečená, venčím Rigušku a koukám po tom našem panelákovém království. Sleduji okna, některá svítí, v jiných je tma, tam se asi už spí...Představuji si všechny ty lidi, rodiny a osudy, za některými okny jsou lidé šťastní, jindy smutní, někdy si na štěstí jen ,,hrají''. Dávám si sprchu a  přemýšlím, do které kategorie bych se právě v tuhle chvíli zařadila. A jak si tak přemýšlím nad životem, tak vím, že v tom našem mini bytě se máme vážně fajn. I když je to někdy těžký. Jenže to život prostě je a jinej nebude, jinak by to byla totiž nuda...A víte co, vždy, když použiji tohle spojení, vzpomenu si na bojovnici Aničku a jejího mini chlapíka (z blogu Máma za vodou) a rázem si uvědomuji, že všechno na tom našem krásným, velkým světě plným možností, krásnejch fotek a ,,životů'' z Instagramu, i toho reálného, který není jen nablýskaný, načančaný a šťastný. Právě v tom reálném, nás čeká ono zklamání, smutek, bolest, ale i velký či malý lásky, radosti a štěstí. A vše je to vlastně mini. Trápíme se vztahy, prací, váhou, osudy a starostmi, které nás trápí. Svým způsobem je občas zveličujeme a když se zamyslíme, tak jsou vážně mini. To,že se nám nedaří, co jsme si vysnili. To, že brečíme kvůli někomu, kdo za to nestojí.  Nad tím vším se houpe veliká žárovka, která nám na ty naše radosti a strasti svítí, tou žárovkou je naše zdraví. Zdraví, ať už našich dětí, naše, rodiny, přátel. Nic cennějšího není a proto se musíme o sebe a své blízké starat, co nejlépe to půjde. Pokud jsme zdraví, máme vyhráno. Občas budeme vzteklí, jindy zoufalí, ale dokud jsme zdraví, tak je vše ostatní MINI. Měli bychom si vážit každý vteřiny a chvilky. Vážit si těch mini radostí, které si můžeme i v tom nejchmurnějším dni najít. Najít, v hrnku kakaa, tabulce čokolády (acho jo, i když si jí budeme vyčítat), v každým úsměvu, který potkáme na ulici (sakra češi, sýýýr). Každé srandy a chvilky strávené s těmi nejmilejšími.

Ráno vstanu, vlasy si přečísnu do vysokého drdolu, trošku se přišmrncnu a i když je stěží 9  dám si i rudou rtěnku. Jsem přece v Paříži. Kdyby mi slušely barety, tak nasadím i ten, ale musí mi stačit čepice a šála. Sluníčko se sice už probudilo a mile přes velké okno hřeje, ale venku je podzim v plné polní a dneska nespěchám, tak mi ruce místo kafe zahřejí rukavice. Zasedám do první kavárny a popíjím skořicový Latté ke kterýmu přikusuju čokoládovej croissant. Otevřu knížku, kterou dočítám už několik týdnů, občas si nějaký nápad nebo obrázek namaluju do diáře a užívám ospalého pařížského rána.

Dneska je přesně ten den, na který se čeká věčnost a člověk ho chce mít rychle za sebou. Dnes jsem byla nucena čelit soudu o dítě. Není to nic příjemného a u soudu jsem byla poprvé, ale vše dopadlo,  jak jsem si přála. Musela jsem si závěrem vyslechnout pár nehezkých nadávek, ale urazit nás může jenom člověk, kterého si vážíme. V opačném případě se dotyčný jen ponižuje. Spadl mi jeden ohromný kámen ze srdce, nebo spíš z ramen. Nesla jsem ho sebou dlouho jako těžký batoh a ještě před měsícem, kdyby to bylo možné bych chtěla nakouknout malinkou škvírou do budoucnosti, abych viděla, jak to celé dopadne..A je to za námi. Den končí, dokázala jsem to!

Můj budík nosí pyžamko. Poslední dobou vstává AŽ kolem 7 hodiny ranní. Tentokrát ho nepřemlouvám, jen se pomazlíme a já jdu dělat tomu sluníčku bleskurychle snídani a vařím si kafe. Těším se jako malá holka. Je to přesně týden od toho, co jsem se přestěhovala a přesně na tenhle den jsem se těšila od momentu, kdy jsem se datum svatby v létě dozvěděla. Terka s Davidem se berou-po 9 ti letech, možná se hodí dodat, konečně:-).