Moje babička Zdeňa byla švadlena, já, ačkoli se babi vážně snažila, jsem ten um nezdědila a díky své netrpělivosti ani nenaučila. Pamatuji si na její krejčovskou pannu, pracovnu, ve které bylo spousta metrů a kříd a jak trávila hodiny a hodiny šitím... ten krásnej zvuk plnej nostalgie... Jako dítě mě mechanismus šicího stroje (jak se na něj šlapalo - a že občas hóódně rychle) fascinoval. Stroj, který mám já, po babičce bohužel nemám (teda po té svojí), ale mám ho stejně ráda. Zdobí naší předsíň (ze které jsem musela přesunout knihovnu, aby se vešel) a tak je první věcí, kterou vidíme, když se domů vracíme.

Mr. Matyášek je příznivcem hraček spíš občasným, možná zatím, možná ho prostě zajímají víc jiné věci, zdá se být technický tip a možná jen vymýšlí lumpárny:D vážně nevím. Nesrovnávám ho s ostatními, protože každé dítě je jedinečné a tak i jeho zvyky a chování. Co by ovšem mohl dělat celý den je lézt až na strop, vypínat zapínat vypínače, zkoumat všelijaká světýlka, rozebírat co se dá, lítat jako drak a dělat kuk a baf:DDD.

Někdy je potřeba se zhluboka nadechnout, vydechnout a rozhlédnout se kolem sebe. Vstát brzy ráno a jít do přírody. Je úplně jedno kam. Na chvíli vypnout, načerpat energii a nasát tu vůni jehličí, nebo čerstvě posekaného strniště a všelijakých krásných lučních květin...

Přírodě je jedno jestli vypadáme jak strašidla, že nejsme namalovaný ani že se nám nechce zrovna povídat. Nemá zbytečný otázky a jediný čím se jí můžeme odvděčit je, že nebudeme nikde vyhazovat odpadky a chovat se jako prasata - jsme přece lidi.