Než jsem otěhotněla a vlastně i celé těhotenství jsem si myslela, že budu přísná máma, že kojení není potřeba když existují umělá mléka a že je to hlavně o tom, nastavit miminku řádnej režim. Kdybyste se mě ještě v porodnici zeptali, zda budu dítě nosit, tak se tomu budu smát a říkat nějaký nesmysly o nosítkách a šátcích. Žila jsem prostě v domnění, že moje dítě bude spinkat ve své postýlce a že nejlepší metodou bude nechat dítě vybrečet a nenapadlo mně, že to konkrétně mně tak semele:D
Šestinedělí u nás proběhlo bez problémů a hormony se mi zklidnili prakticky hned (jen si teda občas popláču u filmu, což by se mi dřív nestalo). Prvních pár týdnů jsem se prala s kojením, ale zvládla jsem to a jsem za to šťastná a docela i pyšná sama na sebe (vím, že samochvála smrdí, ale musíme se umět poplácat po rameni:-)).
Pořád si říkám, že všechno zvládnu sama a taky zvládám...až na to, že jsem se už půl roku nevyspala (a vím, že se tento stav dalších tak 20 let nezmění). Chtěla jsem začít zase sportovat (alespoň 1x týdně jít na jógu, párkrát do týdne si zacvičit doma a nebo si jít zaběhat), ale nemám energii, nebo jsem možná jenom líná. Matyáš trpí bolestí bříška, takže vstávám x krát za noc a po ránu jsem ráda že lezu v rytmu ,,trochu funguju''. Když přes den usne, tak mám zase na práci jiný věci a je mi líto jít spát. Zapomínám se najíst a když už doma v rychlosti něco uvařím, tak to chutná jenom mě a psovi. (Pes je nejlepší přítel člověka, teď už vím proč). Připadám si jako tamagoči, jen si doplňuju čárky v jídle a energii. Stěží si nalakuju nehty, vlasy nejsou hebké a vždy upravené, spíš jsou smotané do jakéhosi drdolu, který musím narafičit aby vypadal fresh. Mít rozpuštěné vlasy je pro mě svátek, protože ty malinký prstíčky jsou jak gumová rukavice. Make-up mi trvá 3 minuty (dřív mi trval 5minut, to je skoro o půlku míň!). Neladím si už kabelky s botama a jsem ráda, když občas kabelku vytáhnu, protože do kojící tašky se vejde přece úplně všechno. Boty mám špinavý od neustálýho brzdění kočárku a podpadky jsem viděla naposledy tak před rokem. V autě jsem začala poslouchat písničky pro nejmenší, než Matyáš usne. Kojím na veřejnosti, protože není čas hledat kojící koutky (kterých je v ČR minimum), takže občas vytasím prso i na místech, kde bych si dřív ani nesedla. Chybí mi moje práce, kamarádky a celková volnost. Nemůžu být spontánní a z minuty na minutu si domluvit víno s kamarády, jít do divadla nebo na pařbu. Matyáš váží skoro 9 kg a autosedačka je strašně těžká a jak jí pořád tahám, nebo vyndavám a zandavám kočárek z auta, tak mě bolí záda. Bolí mi taky z toho, že malýho po několikátem kojení v noci nevracím do postýlky a nechávám si ho na své půlce postele, kde spinká celej spokojenej a já se kroutím na 10cm. Spánek delší než 2 hodiny jsem tak čtvrt roku nepoznala, ačkoli se snažím Matymu vštěpovat režim už od narození, ale jsou týdny, kdy nám to skvěle funguje a pak týdny co vůbec. Zním zoufale? Beru to tak, že to k tomu patří a já bych neměnila, protože když se na to podíváme z té druhé strany, tak ty úsměvy po ránu celou tu probdělou noc vynahradí.
Pár dní zpátky začala zima a ty ,,vlezlý'' ranní mrazy, takže jsem ráda, že každé ráno, celá rozespalá nemusím škrábat okýnka u auta.
Dopíjim to svoje studený kafe, udělám si drdol, jdu si vyměnit upatlaný tričko a hrát si s tím svým broučkem, protože se ,,bohužel'':-) už vzbudil.
Jsem šťastná, že jsem MÁMA. Rodičovství je dar a já si ho užívám každým douškem! Nikdy v životě není nic černé nebo bílé. Svět je barevný a my bychom si měli právě ty barvy užívat!
Mějte krásný den a podělte se se mnou jak to chodí u vás:-)
0 komentářů:
Okomentovat
Jste skvělí! Děkuju za Vaše komentáře ♥