Focení miluju, od mala, odd dob, co pamatuji. Vím, jak jsem musela všude sebou nosit foťák. Na školy v přírodě, tábory, výlety. Můj děda, ten nejlepší chlap na světě, to měl taky tak (po něm jsem zdělila, nebo mi spíš předal lásku k psaní, focení, přírodě a zápisníkům). Celý život si psal deníky, rád se učil novým věcem (byl neuvěřitelně vzdělaný), měl smysl pro spravedlnost, rodinu a vzpomínky-takže samo i pro fotky. Byl to můj HERO (proto to mám asi tak těžký s chlapama:D).
Když jsem si poprvé koupila digitál, byla jsem naprosto fascinovaná kvalitou snímků (doba je už jinde), nestala se ze mě profesionální fotografka a některý moje fotky stojej za starou belu, ale stejně je miluju a bez foťáku nedám ani ránu.


O polaroidu jsem snila už snad pět let, když pak vyšel Instax 8 a za rok 9 (jediný rozdíl mezi nimi je selfie zrcátko zepředu), byla jsem jasná. Váhala jsem nad barvou-jako vždycky, růžová, nebo světle modrá?:D. Po vánocích šla cena o něco ještě dolů a jelikož jsem ve stádiu, kdy čekám na hypotéku (samoživitelka na mateřský), tak jsem to shledala jako poslední utrácecí šanci a šla konečně do něj. Náplně jsou dražší, v přepočtu cca 9Kč za fotku. Matyáš je z něho na větvi, vždycky mu září očička, když vidí, že jde polaroid s námi ven. Vzorně pózuje, sýýýýr  a pak netrpělivě vyhlíží fotku, opatrně ji svírá v ruce a čeká na moment, až se začne rýsovat fotka-přesně vím, jak se cítí. Jako já, tenkrát ve Španělsku (k vánocům (myslím) si naši pořídili polaroid a celej rok jsme s ním fotili jak zběsilí. Ten okamžik, kdy vyjíždí fotka a celá netrpělivá čekám až se tam ukáže analogový snímek je nezapomenutelný). Vím, jak jsme s foťákem s mamkou blbly a pár snímků ještě doma mám. Teď nastala chvíle, kdy se budou i moje albumy, plnit instantními fotkami.:-).



Fotky mají retro nádech, aby ne, polaroid je prostě retro záležitost, která se poslední dobou stala populární-až módní řekla bych. Fotka je z Instaxu dost malá (asi jako kreditka), ale na zachycení sranda okamžiků nebo životní chvíle, kdy chcete mít fotku hned v ruce určitě stačí.

V mém zápisníku jsem donedávna měla jen výstřižky z časopisu, dneska vedle něj polaroid netrpělivě čeká na další výlet a uličnický úsměvy!


Celkové zacházení a ovládání je brnkačka-po vložení náplně filmu (cvakne se naprázdno, aby z foťáku vyjel kryt filmu) a pak můžeme už vesele fotit- Zezadu je okýnko, kde se ukazuje kolik snímků ještě zbývá. Je na tužkové baterie, takže vážně netřeba žádných technických vymožeností. Jeho velikost je poměrně velká, ale je lehoučký. Sám se rozsvítí na jaký program máme fotit, takže easy-peasy. A fotí vždy s bleskem. No paráááda, retro jako blázen vám povídám!<3 Barva Blush Rose.


Znáte někoho, kdo si koupí kryt na foťák (na Aliexpressu), půl roku před tím, než si pořídí samotný fotoaparát? No, ehm, tak to jsem bláznivá celá já.


Je to nostalgie, je to láska. Tak co líbí?


Sýýýýr!

Vaše

A během chvilky jsem měla vymyšleno, promyšleno k čemu bude sešit sloužit.





Některé vzpomínky jsou nezapomenutelné i když si je člověk nikam nezapíše. Jsou v nás.
Od svých holek jsem ke svým třicátinám dostala wellness pobyt a lepší dárek vybrat nemohly! Byl to ten nejlepší víkend v roce a ten nezábavnější v  mém životě.  Byly jsme celý víkend ubytované v LH Hotel Dvořák, který mimochodem všem doporučuji, (až na recepční, která vypadala, že každou vteřinou zemře strašlivou a krutou smrtí), hotel moc krásný a restaurace ani nemluvě-luxusnější jídlo jsem snad nikdy nejedla (maximálně v restauraci Mlýnec). Byly jsme nadšené. Já se měla jako královna, hned po příjezdu jsem dostala pěnu a takový ty olejový zvířátka-miluju válení ve vaně (která nesměla na pokoji chybět) a doma jí teď nějaký ten pátek už nemám. Šly jsme si dát welcome drink, kachnu, guláš a takový ty holčičí lehčí jídla a večer jsme vyrazily do nejvyhlášenějšího klubu (lol). Na diskotéce se to hemžilo outfity let osmdesátých a devadesátých (někdo by tam měl zavolat módní pollicii), drinky stály asi dvacku pro mojí Mary přišel největší alfa samec táborský (i odmítnutí přijal jako muž) a my propařily celou noc, na pokoj jsme se dostaly odbitím páté ranní a už na 9 jsme seděly na snídani, po které jsme měly bazén, zvládly jsme pár výletů, přeplavaly Jordán (kromě Jany a Mary-jste pěkný bábovky!:D), zkrátka Tábor se otřásl v základech. Až tam někdy zavítáte, nezapomeňte jít do strašidelného podzemí (bacha na brigádníka) a  navštívit antikvariát Bastion.



Vzhůru do (nekonečna a ještě dáál) nového roku, který bude určitě stejně boží, jako ten předchozí:-)



A jak jsem se na pár chvil zase vrátila do Tábora, tak si poslechněte pár devadesátkovejch pecek:
La Bouche
MC Hammer
Robin S.
Crystal Waters

Ježiš, ty 90's byly skvělý!




Mějte fajn dny,
Vaše

Venku prší, možná (snad) začne i bouřka. Celá vyvoněná (vyšňořená) s turbanem na hlavě, ještě s mokrýma vlasama a huňatým županem si vařím horkej čaj a přemýšlím, co s načatým večerem. Matyášek poklidně usnul (světe div se, ve své postýlce) a mě napadá, probrat se fotkama. Dnes nemám sentimentální náladu, spíš mě lehtá ta rozvernější, tak si jdu nalít sklenku bílého a sundávám z horní police zaprášenou, většinu času zapomenutou krabici. Krabici, plnou vzpomínek.


Mám v ní vzpomínky na akce, kterých jsem se zúčastnila (jako třeba Votvírák 2011, který jsem většinu času prostála u TOI TOI (protože, znáte to, když si dáte jedno pivo), na kterém jsem šla spát až když všichni vstávali, zapomněla  jsem, kde máme stan a vzbudila se úplně v jiným stanu. Závěrem dne začínal hroznej vichr a já se táhla nocí vlakem a když jsem dorazila, byla jsem unavená i koukat, z posledních sil jsem si zavolala taxíka a doma usnula rychle, jak snad v životě ne), lístky do kina, vzkazy od mých tehdejších milých, jízdenky, starý mince a nebo vtipná psaníčka od kolegyň z práce.
Když tak vzpomínám, jak jsme se kolikrát v práci nasmály,  popadá mě skoro nezastavitelný smích. Uff:-).


Když jsem pracovala na letišti, byly jsme tam skoro samý holky a bylo nás tolik, že není divu, že právě tam a zrovna v té době, jsem poznala ty nejšílenější lidi a jejich příběhy. Tenkrát mi rozum, nad všemi těmi historkami, stál. Já, jakožto mladý (vyjevený dvacetiletý) tele, jsem si málo z čeho dělala hlavu, chodilo se pařit do Prahy, vracelo se nad ránem a snídalo knedlo, vepřo, zelo. Po pár hodinách spánku jsme pak do 22h trpěly na odpolední, při který z nás vyprchávaly poslední alkoholické výpary. Michael Jackson na plný pecky a všichni věděli, kdo má dnes směnu.


Postupně jsem si uvědomovala, že je ten život někdy těžkej (například já v tu dobu koupila menší dům, ve kterém mi nic nefungovalo všecko na heslo, byla jsem sama a v zádech měla svého stalkerského expřítele, který byl po našem rozchodu na antidepresivech, čelila jsem asi milionu telefonátům a sms denně, skoro rok...jo a ještě si vzal mýho krásnýho kocoura, hajzl), ale ať se stane cokoli, jde se dál a je jen na nás, se z toho nepo.... Ve většině případech by nám to bylo stejně k ničemu. No...a tak jsem si uvědomila, že život je fakt psina. Co člověk, to jiný příběh a někdy, i ty nejtěžší příběhy, co píše život sám, za to stojí!
Jako když kolegyně zjistila, že její milý má milenku a s ní už roční mimino (milenka se teda taky dost podivila).
Nebo, když se dvě nejlepší kámošky dohadovaly o chlapy - většinou si je nevědomky půjčovaly.
A co když k vám táta jezdí na Vánoce, ale v sámošce vás před svojí novou rodinou nepozdraví, protože vaše macecha o jeho prvním manželství a dětech neví?
To jsou věci co? Od té doby mě jen málo co a málo kdo dokáže překvapit.


UUUž se znáš s Tedem? Teda Míšou? Nebo spíš znáte film po čem ženy touží? Míša byla ze svých vztahových eskapád už tak unavená, že jsem jí napsala seznam, jejích tužebných přání, jak by měl Pan ,,Dokonalý'' - nebo alespoň další z pánů dokonalých, vypadat.
Povšimněte si především bodu 5, 6 a 7 (ty jsou zásadní, nebo alespoň na mně tak působí)...:D. Několik let-opravdu LET, jsem tenhle seznam nosila v peněžence a pro případ, že by se Míša zapletla s 32 letým gamblerem, nedejbože bez auta, měla jsem za úkol jí seznam předložit a vysvětlit, že takhle teda ne:D.
Ptáte se jak Míša dopadla? Pro tentokrát to vypadá nadějně...ale co si budeme povídat holky, to si říkáme vždycky, no né?:-)


Akce, na kterou nikdy nezapomenu a jsem ráda, že jsem tam šla tenkrát se svojí maminkou, byl velkolepý koncert George Michaela <3.


Mrzí mě, že se nedochovaly mé tajné deníky z dob, kdy jsem byla šílená puberťačka s touhou po té největší lásce na světe, čímž tedy míním, každý týden zamilovaná do jinýho kluka. Utrápená z každodenních ,,povinností'', který krutý a nespravedlivý pubertální život obnáší.


Na ty hezký okamžiky či vzpomínky si nejde v životě nastavit  REPEAT, ale určitě mi dáte za pravdu, že některé by za zopakování stály. Ukládám svojí  sbírku vzpomínek a těším se, až do ní přibudou další...


Krásný páteční večer,

Vaše