Tento
rok byl průlomem v mém životě. Narodil se mi syn, nacházím samu sebe a začala
jsem si vážit všedních věcí, které pro mě v každodenním pracovním shonu ztratili
lesk.
Mateřství je krásný...Hodně matek, i ta moje, mi řeklo, že až s mateřstvím žena pochopí a pocítí to, co by jindy nemohla....bla, bla jsem si myslela...je to ale sakra pravda! Nevěděla jsem, že mě mateřství tak dostane, ale dostalo, a to hned první vteřinou pohledu na mého Matyáška! Vezmu to ale hezky od začátku...
Těhotenství je samo o sobě zázrak. Kupříkladu 20x denně zvracíte, klidně i 4 měsíce v kuse. Začnou se s vaším tělem dít prazvláštní věci - zhubnete 10 kg, pak 30kg přiberete, jste oteklé, barvu měníte častěji než chameleon, chutnají vám divný věci, nesmíte sushi ani tatarák, břicho nabude maxi rozměrů, popraská vám všechno možný i nemožný, bolí vás nohy, kyčle, záda a párkrát můžete mít i migrénu jako já, nejlépe s aurou, při které vám brní půlka těla, zvracíte a nemůžete mluvit, natož vidět a myslíte si, že je s vámi ámen...Ale omyl...to ,,nejtěžší'' teprve přijde. Když pak pocítíte první kopnutí, je to ta tam, těšíte se a bojíte zároveň, začnete hnízdit, šílíte, čtete všemožný kraviny, sháníte informace o dalších kravinách, nakupujete o stošest, utrácíte za blbosti, sháníte seznamy základní výbavičky apod. Snažíte si ještě užít co se dá, protože Vám něco v nitru říká, že to pak nebude stejný. A není.
Porod je zázrak, ,,přivedete'' na svět nový život...no ,,přivedete'' - kéž by to bylo tak snadný... XY hodin bolesti (já bych to tedy bolestí nenazvala, myslím že takové slovo, které by tuhle situaci vystihovalo neexistuje, ale abych to alespoň trošku upřesnila, jsou to MUKA). Víc to rozvádět nebudu, protože to má každá z nás jiné a nechci vás strašit. Stejně až poprvé zahlédnete tu svojí malou lásku a dají vám jí na břicho, jste až po uši zamilovaní. Je to jedinečnej a přenádhernej pocit, který si v paměti uchováte už navždy. Nemůže ho už nic překonat. Přesvědčila jsem se, že lidské tělo je vážně doknalý - rázem nejste unavení, nic vás nebolí, ba naopak, jste plní euforie a štěstí - nekončícího štěstí!
Pokud nemáte s kojením pohodu hned ze začátku, čeká vás pár týdnů bolesti a nářků, kdy si říkáte, že to za to nestojí, že prostě půjdete ohřát TEN sunar a budete se uklidňovat tím, že dítě po sunaru bude alespoň celou noc spát (což není pravidlo). Když se nakonec překonáte, protože víte, že je to to nejlepší, co můžete mimču dát, tak v tom naleznete zalíbení, pohodlnost a určitou závislost:-) Alespoň já to tak mám.
Mateřství je poslání se vším všudy, vstáváte klidně stokrát za noc když mimčo pláče, vstáváte pak ale i když nepláče, jelikož se vám to zdá ,,divný''. Máte 24h pohotovost a zkrátka a dobře přetočíte svůj život vzhůru nohama. Nebo spíš stojíte konečně nohama na zemi?
Zatím to vypadá, že se už nikdy nevyspím, nedám si teplé jídlo ani kafe, nebudu mít doma naklizeno, ale neměnila bych za nic na světě!
Je to dar a jsem hrdá, že jsem máma!
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatMoc krásné a pravdivé čtení ze života. Přeji mnoho síly a nekonečno krásných chvil, které Vás s mimčem zaručeně čekají. A taky hodně štěstí s blogem a plno nových "čtenářů" :) S pozdravem Nikol
OdpovědětVymazatDěkuju, snad se Vám budou další příspěvky líbit;)
OdpovědětVymazatGabra a jeji psani - presne me mysleni o tehotenstvi, porodu a vsem ostatnim. Uplne mi mluvite z duse :)
OdpovědětVymazat