Nostalgie a vesnická pouť

 Po obědě jsme se sešli s kamarádkou, která na týden přiletěla do Čech a měli jsme v plánu se projít k nám na hradiště. Je to zřejmě jediná ,,turistická atrakce'' co zde je. Není tam celkem nic k vidění, dokonce ani zbytky onoho hradiště, ale cesta je krásná. S 8 kilovým závažím obzvlášť (kecám, nošení miluju)! Sice je celou dobu do kopce, ale uznejte sami...
 

 Nahoře je kostel, stará zvonice a hřbitov. Hřbitovy mě od mala lákají, nemyslím nijak morbidně, ale prostě mám úctu ke každému náhrobku a osudu. Vždy mě nutí přemýšlet o životě a jeho vážnosti. Tohle místo je pro mě přímo mystické.













 Nebyla jsem tu skoro dva roky a byla jsem ráda, že jsme tam šli s Klárou, která to zná od dětství stejně jako já. Zavzpomínali jsme na starý časy, základku a na další zapomenutá místa (kam jsem většinou chodila tajně kouřit:-)) Mezi ta místa patří koupaliště, které není v provozu už spousty let. Je naprosto spustlé a působí na mně dojmem až strašidelným...






 Další den už brouzdáme po pouti, která u nás je. Jsou věci a místa, která v nás vyvolávají určitou nostalgii, pouť k nim pro mně jednoznačně patří. Atrakce už nejsou zdaleka tak zářivé, plyšáci a růže mně nechávají chladnou a řetízkáč není tak velký jako býval:-), ale určité kouzlo stále má. Neodolaly jsme cukrové vatě ani maxi trdelníku (nepamatuji, že by trdelník byl na pouti klasikou, ale mám ho ráda).






Malej si spal poklidně v kočárku i přes sebe řvoucí hudbu (zremixovaná Dara a Michal David...ach). Příští pouť už ho bude zajímat víc a budu ještě ráda vzpomínat na ty časy, kdy jen pokukoval bez sebemenšího zájmu z kočárku.






Sluníčko se do toho opřelo, pouť je z dálky ještě slyšet a my už sedíme na svařáku. Pomalu se už loučíme. Další z krásných podzimních dnů tohoto roku...